Choď na obsah Choď na menu
 


Bratské návštevy po 40 rokoch

8. 4. 2010

 

Robert Kotian  21.08.2008

 

Český prezident Václav Klaus v Bratislavě a slovenský premiér Robert Fico v Praze se svými partnery 21. srpna 2008. Toto je velmi slušná a pozitivní informace, jak se dají na mezinárodní úrovni uskutečňovat státnické akty. Navíc v exkluzivním česko-slovenském a slovensko-českém rozhovoru můžeme přesněji vidět, co máme ještě stále společné a čím se odlišujeme. 

A nebo můžeme i trochu paradoxně konstatovat, že ačkoliv máme společnou historii, nejednou se odlišujeme v pohledu na ní. Socialismus s lidskou tváři byl totiž společným československým projektem. Dali mu tvář především jména jako Alexander Dubček, Ludvík Svoboda nebo Josef Smrkovský. Například spor o demokratizaci nebo federalizaci československé společnosti mohl zmítat slovensko-českými vztahy, z geopolitického hlediska byl však jen druhotný.

V bipolárním, z Jalty rozděleném světě nemohl socialismus s lidskou tváří uspět. Každá svoboda, která by byla v totalitním systému dlouhodoběji uspěla svobodou projevu nebo zrušením cenzury začínaje, si totiž přirozeně vynucovala i svobody další, například svobodu pohybu nebo sdružování v politických stranách. A to nemohl sovětský kolos připustit, pak se neměl zhroutit. Takto si tanky svůj zánik jen oddálil. Všechno ostatní bylo druhotné, ačkoliv méně důležité. Protože i když příchod tanků byl brutálním zásahem zvenku, stupidní normalizace, ponižování a pronásledování celé skupiny občanů bylo nadprací domácích neostalinistů a jejich pomocníků. Projekt, který v sovětské zóně zaujal, neměl šanci uspět, zaslouží si i po čtyřiceti letech slova respektu.

Tak jako každý odpor slabšího vůči moci. Jestli se český a slovenský prezident shodnou na tom, že vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 definitivně ukázal tragičnost a iracionalitu komunistického režimu a byl i začátkem jeho konce, je to zpráva pro českého posluchače logická, ale pro slovenské i z části překvapující. I když je už nepochybné, že z hlediska zahraničně politických priorit je slovenský prezident Ivan Gašparovič pozitivním broukem na domácí politické scéně a nejednou kompenzuje provýchodní orientaci slovenského premiéra Roberta Fica, kterou naposledy ukázal při hodnocení rusko-gruzínského konfliktu.

Změny, kterými prošly obě naše společnosti do 1. ledna 1993 a po něm, však stále dokazují, že společné nemají obyvatelé obou zemí jen dějiny a děti, ale také podobné vidění problémů. Což je přirozené, neboť problémy, které v obou zemích zanechal komunistický režim, jsou podobné a do velké míry jsou si proto podobné i priority obou států při začleňování se do euroatlantické civilizace. Pozitivem samostatného vývoje je, že už nejen Slováci v Čechách, ale i Češi na Slovensku můžou nacházet inspirativní příklady, či v horším případě příklady odstrašující. A tak ačkoliv je jasné, že v Čechách, na rozdíl od Slovenska, se bude jen těžko prosazovat myšlenka zákona o zásluhách Alexandra Dubčeka, něco by se přece jen mohlo s připomínáním si událostí z jara roku 1968 ujmout.

Řečeno slovy slovenského politologa Ivana /nesrozumitelné/, milosti blízkého spolupracovníka Alexandra Dubčeka, nezapomeneme na to, cituji: "že politika se dá dělat i jako služba občanům a má mít morální základ", konec citátu. Nepochybuji, že slovenská i česká veřejnost ví velmi dobře o deficitech, které z hlediska služby občanům a morálních základů mají politické elity obou zemí.