Choď na obsah Choď na menu
 


Listy Oľge 7

28. 4. 2013

 Pôvodne som sa vám chcel zveriť s mimoriadne intenzívnym

zážitkom z lietadla medzi Kolínom a Bratislavou, kde som sa
začítal do eseje Carla Gustava Junga Po katastrofě z knihy Duše
moderního člověka a úplne nečakane (pretože táto esej je z roku
1945 a pretože som o Jungovi dovtedy mimoriadne veľa nevedel a
pretože predchádzajúce eseje v tejto knihe mali s politikou veľmi
málo spoločného) som tam narazil aj na problémy našej spoločnosti
v roku III slovenskej samostatnosti: "Vzrůstající očekávání od
státu a spoléhání na stát nejsou dobrým symptomem; znamenají
totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě k tomu, aby se z něho
stalo stádo ovcí, které vždycky čeká na pastýře, že je vyžene na
dobrou pastvu. Pastýřská hůl se brzy promění v železné pruty a
pastýři se promění ve vlky. Nebylo snadné přihlížet, jak celé
Německo vydechlo, když psychopat stižený velikášstvím řekl: "Já
probírám odpovědnost." Kdo ještě má instinkt sebezáchovy,  ví
zcela přesně, že ten, kdo mu chce odebrat odpovědnost, může být
jen podvodník, neboť nikomu, kdo má zdravý rozum, přece
nenapadne, aby na sebe bral odpovědnost za existencii někoho
jiného. Ten, kdo všechno slíbí, nedodrží nic a každý, kdo příliš
slibuje, se ocitá v nebezpečí, že užije špatných prostředků k
tomu, aby svůj slib splnil, a tím se vydává na cestu ke
katastrofě: neustálé rozšiřování státní péče je jistě na jedné
straně velmi pěkné, ale na druhé straně je  to jedna z největších
povážlivostí, protože člověka připravuje o individuální
odpovědnost a produkuje infantily a ovce."  Spočiatku som na
tomto mieste chcel pokračovať v ďalších Jungových postrehoch,
ktoré sa týkajú napríklad pôvodného dobrého úmyslu a jeho
neskoršej realizácie, čo už naši predkovia označili formulkou o
ceste do pekiel dláždenej dobrými predsavzatiami ("Existuje
dokonce možnost, že úmysl je dobrý a jeho dobrota neklame. V
případě Mussoliniho se například černobílý obraz nezdá být
případný. U pseudologie není  jisté, že podvodný záměr je hlavním
motivem. Hlavní roli často hraje "velký plán"; a teprve když se
blíží choulostivá otázka jeho uskutočnění, musí se nakonec podle
poučky "účel světí prostředky" strpět každá možnost  a každý
prostředek musí být dost dobrý. To znamená, že špatným se záměr
stává teprve tehdy, když velké publikum bere pseudologa vážně"),
a nechcel som obísť ani Jungove deprimujúce (odhaliť, prečo
deprimujúce nebude pre vás problémom) poznámky na adresu jednej z
najhroznejších postáv 20. storočia ("Přesnější Hitlerova diagnóza
by patrně byla pseudologia phantastica, totiž forma hysterie,
která se vyznačuje zvláštní schopností věřit vlastním lžím.
Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a
proto jsou společensky nebezpeční. Nic nepůsobí tak přesvědčivě
jako lež, kterou si člověk sám vymyslel a které sám věří, nebo
zlý čin nebo úmysl, který člověk sám považuje za dobrý. V každém
případě je mnohem přesvědčivější než veskrze dobrý člověk nebo
dobrý čin a než zlý člověk a jeho veskrze zlý čin"). V tomto
úmysle ma podporovali aj niektoré povšimnutiahodné poznámky
Karla Grünberga  v knihe Eva Braunová - 15 let s Hitlerem o
"spolupráci" vodcu s podriadenými ("Z každodenního života a
zvláště z kuloárů "dvoru" mohla Eva usoudit, že führer považuje
za užitečné, když jeho podřízení mají různé "defekty" v
životopisech. Týkalo se to rovněž rodinného původu - "židovských
předků", stejně jako i nezřízeného způsobu života, korupce atd.
Schopnost vždy ve vhodný okamžik připomenout tyto "defekty"
usnadňovala Hitlerovi udržet tyto osoby v mezích bezpodmínečné
poslušnosti"), či o jeho "geniálnej pamäti" ("U stolu projednával
spoustu záležitostí. Vyslovoval se s pocitem zasvěceného
odborníka k různým otázkám historie, filozofie, náboženství,
psychologie, antropologie, biologie a často také techniky.
Nestaral se však o to, jestli jsou jeho tvrzení podložena fakty.
Mnohostrannost problémů vzbuzovala u pozvaných hostů přesvědčení
o Hitlerově všestrannosti, a to tím více, že se k  různým otázkám
vyjadřoval nekompromisně a s naprostou jistotou. Byl si jist, že
nikdo z přítomných s ním nebude polemizovat, a tak nezpochybní
jeho argumenty"), ale potom som si to rozmyslel a v tomto
koncoročnom čase som radšej nesiahol ani po Karlovi Popperovi a
jeho knihe Otevřená společnost a její nepřátelé, kde si to K.
Popper málo vídaným spôsobom rozdáva s Hegelom ako "chýbajúcim
článkom medzi Platónom a modernou formou totalitarizmu", a dal
som prednosť Jungovej eseji Nadaný, v ktorej porovnáva americké a
európske vnímanie reality (poznamenávam, že v roku 1942): "Když
jsem poprvé přijel do severní Ameriky, všiml jsem si ke svému
překvapení, že na silnicích, které křižují železniční tratě,
nejsou žádné závory a na tratích žádné ochranné ploty. V
odlehlých končinách se dokonce používalo kolejí jako pěšin. Když
sem nad tím vyjádřil podiv, dostal jsem  odpověď: "Jen idiot
neví, že po kolejích jezdí vlaky rychlostí čtyřicet až sto mil v
hodině." Dále mi bylo nápadné, že nic není "zakázáno", nýbrž že
jen něco není dovoleno - "not allowed". lověka dokonce co
nejzdvořileji žádali: "Please don t... (prosím, ne-"). Tyto dojmy
a spousta dalších podobných maličkostí mě přivedly k poznání, že
v Americe veřejný život apeluje na inteligenci, zatímco v Evropě
je přistřižen podle hlouposti. Amerika vyžaduje a podporuje
inteligenci, zatímco Evropa se ohlíží, zda hlupáci stačí držet
krok. A nejen to: evropský kontinent předpokládá zlomyslnost, a
proto všechny okřikuje tím pánovitým a dotěrným "je zakázáno",
zatímco Amerika se obrací na dobrou vůli."
    S ohľadom na prelom roka a všetko, čo s ním súvisí, a na
poznanie hlavnej postavy Ecovho románu Ostrov včerejšího dne,
ktorej vďaka niektorým rozhovorom s múdrymi osobnosťami
stredoveku konečne došlo, že "se dá promarnit život ne v boji s
obrem, ale tím, že se na příliš mnoho způsobů pojmenovává
trpaslík...", verím, že túto zmenu oceníte. Rovnako aj trpaslík.
    P.S. Aj vám, aj Vladkovi a Aničke želám šťastnejší a

veselší. Váš R.

(Sme, 30. 12. 1995)