Choď na obsah Choď na menu
 


Listy Oľge 4

28. 4. 2013

 

 
    Je príjemné leto,  kontrarevolúcia v ekonomike, nazývaná
nový model tzv. kupónovej privatizácie, sa začne až na budúci
týždeň v NR SR, tak dnes vás oslovím niečím milým - príbehom
spolupráce vysoko inteligentnej mačky s mierne výstredným
učencom. Možno by som už nemusel ani uvádzať názov knihy, veď kto
z vás ju nemá "poruke na nočnom stolíku", ale "vzhľadom na zákon
veľmi nepravdepodobného prípadu existuje určite niekoľko
čitateľov", ktorí doteraz nezistili, že dnes vám píšem o knižke
"Filosofující kočka z Pembroke" od Philipa J. Davisa.
    Táto story sa začína stretnutím mačky Thomas Gray s
"miestnym poradcom pre voľbu povolania, tučnou, napriek tomu
machiavelisticky starou mačkou Mevrouw..."Jaké je největší číslo,
které znáš?" zeptala se Mevrouw Thomasa Graye. Thomas Gray znala
nyní číslo čtyři a věděla, že toto číslo zná. Byl to konec konců
počet duší, s nimiž zdílela rodný pelíšek. Slovo "duše" se zde
ovšem používá metaforicky. (Mají kočky duši? To byl spletitý
problém středověké theologie, který se i dnes čas od času
vynoří.) Věděla, že dvě a dvě jsou čtyři, a věděla to důkladně.
Věděla rovněž, že tento fakt je pro její současníky
samozřejmostí, a udělala dobře, když si na tuto otázku vymyslela
vychytralou odpověď. Odpověděla tedy: "Největší číslo, které já
znám, je o jedničku větší než největší číslo, které znáš ty."
"Znamenitá odpověď, byť i trochu paradoxní," opáčila Mevrouw. V
duchu si však pomyslela něco zcela jiného: "Tato kočička je pěkně
vychytralý chlapík. Bylo by lepší se jí zbavit. Pro klid a mír
naší obce, ovšem."
    Pre našinca môže byť azda prekvapujúce, že machiavelistická
Mevrouw odporučila mláďaťu z močarín, aby sa presťahovalo do
Cambridge, kde sa niektorí znamenití matematici domnievajú, že
práve objavili alebo už čoskoro objavia matematický kľúč k
vesmíru. (Nám s našimi skúsenosťami je totiž oveľa bližšia jej
poznámka o nutnosti zbaviť sa "vychytralého chlapíka" -
samozrejme, "pro klid a mír naší obce", či, ako je to u nás
zvykom, "v záujme ľudu tejto krajiny".) Aj o tomto hľadaní je
Davisova knižka, my sa však, Oľga, ako je to zvykom v doterajších
listoch, zameriame na niečo iné - napríklad na to, že našincom
možno v čase a v dobe vnútorného nesúhlasu odporúčať čokoľvek, a
ak si najprv spomenieme napríklad na odporúčanie niekdajšieho
ministra a súčasného veľvyslanca v Chorvátsku všetkým
nespokojencom s domácim vývinom, nemuseli by sme vari vzápätí
(kvôli rovnováhe či sebavedomiu) zabudnúť ani na Václava Černého
a jeho slová "Všetci predsa utiecť a ustúpiť nemôžu, niekto musí
ostať na mieste, aby nepokryte opovrhoval a trval na svojom",
ktoré pri jeho nedožitej deväťdesiatke pripomenul iný Václav -
trochu prekvapujúco - Klaus.
    Thomas Gray teda opustila rodnú obec a... povedzme si to
vari otvorene - aj takto sa dá reagovať na nepriazeň osudu či
moci, ak si momentálna moc privlastní štát len preto, že stála
pri jeho kolíske a zo všetkých pochybovačov o kvalite tohto
štátu, nie o jeho práve na existenciu, urobí občanov druhej
kategórie... Nie o tom som však chcel, a určite ani P. J. Davis,
ktorého hellerovský zmysel pre paradox ma v tejto knižke viackrát
milo prepadol (napríklad pri odporúčaní mierne výstredného učenca
svojmu priateľovi - vedcovi: "Přines jí kousek čokolády nebo něco
podobného. Srdce této kočky se získává tím, že se jí nabídne
něco, co může snadno odmítnout. Dej jí příležitost, aby se mohla
cítit nezávislou."), veď vy to, Oľga, dobre viete, že nie
nepodstatnou pasážou knihy je stretnutie Thomasa Graya s múmiou
egyptskej mačky z 26. dynastie a jej (teda Thomasove - to, že
Thomas je mačka a nie kocúr, zistila cambridgeská učená
spoločnosť až nad jej vrhom) myšlienky o rozličných rovinách
komunikácie: "Každá doba, drahá přítelkyně, je dobou pro sebe a
mluví privátním jazykem. To, co jsi měla ty ve své hlavě, není v
mé hlavě, ačkoli jsme obě kočky. Ty jsi například neznala žádné
cyklisty, s nimiž by jsi musela bojovat. A obráceně, zde v
Cambridge, ba dokonce ani ve Waterfen St.Willow nemáme žádné
krokodýly, s nimiž bych se musela vypořádávat já... Každý jedinec
je světem pro sebe a mluví privátním jazykem. Nikdo neví s
jistotou, co si myslí druhý, anebo jak funguje myšlení druhého,
ať už je to kočka nebo člověk.Vědomí podobnosti a možnost
komunikace se vyvíjely současně a z této směsi vyrostl veřejný
jazyk. Privátní jazyk byl tím tyglíkem, v němž se tvořila
individualita. Veřejný jazyk je tam, kde se individualita
rozšiřuje. Bez veřejného jazyka by se privátní změnilo v autismus
a ačkoli autismus, jak všichni víme, může zahrnovat jedinečná a
cenná pojetí světa, jsou tato pojetí neplodná, nemohou-li
proniknout navenek... Odkrýt náš privátní svět veřejnému zkoumání
by znamenalo zničit naši jedinečnost a znemožnit naše jedinečné
přínosy. A platí-li to pro kočky, pak  i pro královnu, a platí-li
to pro královnu, pak pro celé universum, které pochopeno jako
celek je privátní a vyjadřuje se veřejně, záleží-li mu na tom.
Vědět vše znamená vše zničit", dodala Thomas Gray na záver. Ja na
záver (pretože od tejto soboty si budete môcť na 4. strane čítať
seriál pána Satinského) len dodám, že o problémoch komunikácie
medzi liberálmi  a nacionalistami v bývalom postkomunistickom
(lepšie by bolo napísať v postsovietskom, pretože o
postkomunistickom sa neveľmi dá hovoriť) bloku, ako ich vníma
slovinský filozof Slavoj Žižek, si povieme niečo viac nad jeho
knihou Raduj sa z národa svojho ako zo seba samého.
    P.S. Pozdravujem aj Aničku a Vladka. Váš R. (Sme, 8. 7. 1995)