Choď na obsah Choď na menu
 


A bolo rozhodnuté. Zanikol štát, ktorému chýbala spoločná vôľa, aby bol spoločný, alebo Samostatnosť 23

11. 9. 2009


Havel opäť na Hrad
Napokon, toto Havlovo rozhodnutie nebolo ničím prekvapujúcim – ani pre samotnú Občiansku demokratickú stranu, ktorá by síce rada videla na Hrade inú osobnosť, bola si však veľmi dobre vedomá, že po inicializovaní rozpadu spoločného štátu by nominovanie niekoho iného ako Václava Havla bolo priveľkým napínaním svalov. Slová Václava Klausa, odmietajúceho komentovať toto rozhodnutie svojho veľkého protivníka, boli mimoriadne výstižné: „Nemáme nejaké výskumné špionážne oddelenie, ktoré analyzuje každú vetu, ktorú Václav Havel povedal.“

Zrejme veľmi presný a Havlovu „politickú“ podstatu odhaľujúci bol postreh Františka Mikloška v knihe Čas stretnutí: „Po Havlovej demisii 17. júla 1992 som sa s ním stretol cez prázdniny v pražskej televíznej relácii Co týden dal. Okrem moderátorov Ota Černého a Zuzany Bubílkovej účastníkmi televíznej diskusie boli Václav Klaus, Jan Kalvoda, Václav Havel a ja. Celý ten čas pred reláciou, počas i po nej, som prvýkrát videl Václava Havla iného ako dovtedy. Politici vedeli, že rozpad republiky sa nedá zastaviť a on sa zrejme rozhodol, že bude kandidovať za českého prezidenta. Stal sa takto zajatcom Klausových poslancov v ČNR. Klaus mu to pokojne dával najavo a prezident ponovembrovej éry sa tomu nevedel celkom brániť. Už keď sme sedeli na chodbe pred reláciou, k Havlovi nikto neprišiel. Po skončení sme stáli pred štúdiom, ktosi k nemu prišiel a povedal mu, že s ním chce hovoriť Klaus. "Asi ma chce za niečo sfúknuť," dodal Havel.“

Ale vráťme sa na pôdu Federálneho zhromaždenia – zákon o delení majetku bol prijatý, na rade bol samotný zánik federácie. Je jasné, že mnohým poslancom FZ nebol tento zámer po chuti – napokon, s výnimkou SNS žiadna strana nemala vo volebnom programe zánik Česko-Slovenska, prinajmenej nie ako prioritný variant štátoprávneho usporiadania. Aj slovenskí národovci ešte pred voľbami počítali s oveľa pomalším procesom rozpadu, než akého boli svedkami. Aj preto sa najmä české ľavicové a slovenské opozičné strany usilovali tento zjavne nevyhnutný proces aspoň skomplikovať, ak mu nie priamo zabrániť. S týmto úsilím však neuspeli už v národných radách oboch republík, ktoré krátko pred rokovaním FZ odporučili svojimi uzneseniami federálnym poslancom, aby prijali návrh ústavného zákona o zániku federácie.

Osemnásteho novembra na spoločnom rokovaní oboch snemovní FZ návrh ústavného zákona predložil  československý premiér Jan Stráský – s iróniou sebe vlastnou pripomenul, že vláda tak plní jednu z úloh vytýčených v programovom vyhlásení, t. j. zabezpečenie podmienok potrebných na fungovanie dvoch samostatných štátov. Výstižnejšie už boli jeho formulácie o dohode rozhodujúcich politických síl a českej a slovenskej reprezentácie utvárať si oddelene spôsob a formu samostatného života. Stráský zdôraznil aj potrebu zániku federácie bezkonfliktne a ústavnou cestou, vyzdvihujúc uhol pohľadu, že „tento způsob zániku ČSFR bude jistě v porovnání s neklidnou situací a vnitřními spory ve většině postkomunistických států vnímán ostatními subjekty mezinárodního práva příznivě a otevře nástupnickým státům prostor pro další jednání o přidružení ke státům Evropského společenství, pokud o to budou stát“.

Stráský taktiež  akcentoval nie nedôležité praktické otázky: „Vládní návrh ústavního zákona je stručný. Vedle zásadního rozhodnutí stanovení okamžiku zániku ČSFR o 24. hodině dne 31. prosince 1992 řeší návrh i otázky zániku státních orgánů ČSFR a ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů, zejména pak Československé armády, vojsk Federálního ministerstva vnitra, Federálního policejního sboru a Sboru Hradní policie. Spolu se zánikem ČSFR zaniknou i rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet federace a ty státní organizace, které byly zřízeny zákonem a zabezpečují úkoly dosud svěřené federaci. Pracovněprávní vztahy a služební poměry pracovníků těchto orgánů a organizací jsou řešeny samostatným ústavním zákonem, který v současné době rovněž projednáváte.“

Návrh zákona podľa Stráského definoval ČR a SR ako nástupnícke štáty a umožňoval obom štátom, aby „Česká národní rada a Národní rada Slovenské republiky mohly ještě před dnem zániku ČSFR přijímat ústavní a jiné zákony... aby bylo zabezpečeno hladké a bezporuchové provádění činností, které dosud vykonávaly státní orgány federace, popřípadě aby byly zachovány některé federální organizace, jejichž existenci budou republiky považovat za potřebnou pro zabezpečení přebíraných působností federace“. Rovnako tento ústavný zákon mal umožňovať obom štátom, aby mohli uzatvárať s tretími štátmi medzinárodné zmluvy, ktoré mali nadobudnúť platnosť až po zániku federácie.

Poslanci FZ ešte nerezignovali
Napriek tomu, že podľa mnohých domácich aj zahraničných pozorovateľov – a podľa mienky väčšiny českého aj slovenského obyvateľstva - bolo rozdelenie Česko-Slovenska procesom nevratným a nezvratným, atmosféra vo Federálnom zhromaždení ešte stále nebola rezignovaná a súboj o podobu štátoprávneho usporiadania českého a slovenského národa naďalej pokračoval (čitateľ snáď odpustí v tejto kapitole rozsiahlejšie citácie z niekoľkých vystúpení federálnych poslancov, majú však svoj zmysel a neraz aj šarm a noblesu – napokon, kedy, ak nie zo schôdze, ktorá rozhodla s definitívnou platnosťou o hlavnej téme tejto publikácie).
Spoločný spravodajca Snemovne ľudu L. Voleník pripomenul svoje nedávne prirovnanie Česko-Slovenska ku korábu, ktorý sa štiepi napoly a dodal: „Tehdy mi bylo některými řečníky vytýkáno, že má paralela s korábem, který se štěpí vejpůl, nebyla právě nejšťastnější. Od té doby, kdy jsem tuto paralelu použil, neuplynulo mnoho času a všichni jsme na vlastní oči, na vlastní kůži, tak říkajíc, se mohli přesvědčit o tom, že ten koráb je na tom skutečně velmi špatně, že u kormidla toho korábu stojí sice federální vláda, ale není schopna tím kormidlem zajistit již často žádoucí směr, kterým chce ten koráb nasměrovat. Markantními doklady toho jsou například otázky spojené se situací s výstavbou vodního díla Gabčíkovo, otázky spojené s vývozem vojenského materiálu do Súdánu a koneckonců se to vztahuje i k jednání tohoto ctihodného sboru, například při projednávání rozšířeného programového prohlášení federální vlády. Ani to nedopadlo tak, jak bychom si asi přáli a jak by to bylo důstojno tohoto ctihodného sboru.“

Po krátkom intermezze, venovanom postrehu o nahradzovaní pôvodného českého nepochopenia rešpektovaním oprávnených nárokov slovenskej strany a vytváraním cesty dôvery a vzájomného porozumenia, sa Voleník venoval ústavnej stránke delenia federálneho štátu: „Jinak mám rozhodně za to, že tento předložený návrh plně reflektuje emancipační snahy slovenského národa i pochopení a vstřícné stanovisko české reprezentace. Koneckonců odrazem toho jsou právě včera přijatá usnesení národních rad obou republik, která dávají těmto emancipačním snahám a již fakticky probíhajícímu a nezvratnému rozpadu - podle mého názoru skutečně nezvratnému - punc legality a legitimity nejen z vnitrostátního pohledu, ale hlavně z hlediska mezinárodně právního s ohledem na vážnost budoucích nástupnických států ČSFR, to je České republiky a Slovenské republiky.“

Z tohto hľadiska sa Voleník sústredil na vzťah Federálneho zhromaždenia a oboch národných rád, čo malo podľa neho odstrániť všetky pochybnosti o legitimite rozhodnutia všetkých troch zákonodarných zborov o zániku Česko-Slovenska: „První velice frekventovanou otázkou byla otázka ústavnosti či neústavnosti zániku federace skrze ústavní zákon ČSFR. V této souvislosti se objevil názor, že zánik pouze skrze ústavní zákon ČSFR není sice neústavní, ale vzhledem k tomu, že jde o zánik federace, která nominálně vznikla zdola, není možné, aby zanikla pouhým osamoceným aktem Federálního shromáždění, aby Federální shromáždění zůstalo v tomto punktu ve vakuu, nýbrž že je žádoucí ingerence národních rad v jakékoli kvalifikované formě s tím, že by tato ingerence národních rad byla východiskem mezi úvahami o zániku federace od čistého referenda počínaje (čili podle ústavního zákona o referendu, jak jej známe, kde dochází k zániku federace) přes následné referendum, referendum ratifikační, které již bylo zmiňováno před několika týdny, když jsme projednávali ústavní zákon o způsobech zániku federace, přes takzvanou ratihabici, čili schválení tohoto ústavního aktu Federálního shromáždění ústavními akty národních rad, až po to, že pravděpodobně nejvhodnější by bylo přijmout tezi, že vlastně federace je vybudována podle ústavního zákona o československé federaci č. 143/1968 ve znění pozdějších předpisů na smluvním principu a je vlastně dobrovolným svazkem národních států a výrazem vůle dvou svobodných národů.  Taková byla formulace v ústavním zákonu o československé federaci, který jsem citoval. Tak koneckonců byla federace v roce 1968 konstituována. Proto by - jak bylo řečeno v ústavně-právním výboru a byl to jeden z více názorů - bylo dobré, kdyby Federální shromáždění nepřijímalo ústavní zákon o zániku pokud možno bez kvalifikovaně projevené vůle národních rad. Toto vše vedlo k tomu, že národní rady tuto diskusi v ústavně-právních výborech a její výsledek akceptovaly a včera přijaly usnesení, která máte všichni k dispozici a se kterými jste, jak věřím, seznámeni. Tento postup umožní dát eventuálnímu zániku federace skrze tento ústavní zákon punc nejen legality a legitimity, ale skutečně ryzosti, která umožní právním nástupcům ČSFR zařadit se co nejdříve jako rovnoprávní členové mezinárodního společenství a vyloučí, aby některé státy mohly z nejrůznějších důvodů zpochybňovat legitimitu České republiky a Slovenské republiky a eventuálně upozorňovat na to, že nástupnictví těchto republik není úplné.“

Na toto právne stanovisko nadväzoval prejav spoločného spravodajcu Snemovne národov R. Nemca, ktorý informoval plénum o konkrétnych uzneseniach z pléna Českej národnej rady a Národnej rady Slovenskej republiky: „Obidve pléna návrh prijali a odporučili Federálnemu zhromaždeniu návrh prijať. V Českej národnej rade bolo hlasovanie takéto: sto šesť za, sedemdesiatšesť proti, dvanásť sa zdržalo a dvaja poslanci nehlasovali. V pléne Národnej rady Slovenskej republiky bol návrh prijatý s pripomienkami s nasledujúcimi výsledkami hlasovania: sedemdesiattri poslancov za, šestnásť proti a štyridsaťdva sa zdržalo.“ Hovoriť teda o jednoznačnej podpore delenia federácie sa veľmi nedalo – a kým v ČNR sa za uznesenie vyslovila nadpolovičná väčšina, v NR SR nešlo o väčšinu absolútnu, ale iba z prítomných poslancov.

Strany, ktoré odmietali zánik federácie, predložili prostredníctvom poslanca Ivana Fišeru (ČSSD) pozmeňovací návrh, ktorý mal umožniť občanom ČSFR, aby v referende rozhodli, či súhlasia s ústavným zákonom o zániku federácie. Podľa spoločného návrhu poslancov KDH, SDSS a ČSSD sa malo referendum uskutočniť 19. decembra a ak by sa v referende za zánik Česko-Slovenska nevyslovila ani jedna z republík,  malo sa 19. marca 1993 skončiť volebné obdobie FZ a do dvoch mesiacov sa mali konať nové voľby. Naopak, ak by sa za zánik federácie vyslovila v referende čo len jedna z republík, mal tento ústavný zákon nadobudnúť účinnosť deň po vyhlásení výsledkov referenda.

V závere svojho prejavu Fišera emotívne dodal: „Myslíme si, že všichni, jak zde sedíme, jsme pro klidný způsob řešení problému, před kterým jsme. Myslím, že nikdo z nás by neměl radost z jakéhokoliv chaosu a že jsme to v podstatě svým jednáním už prokázali. Myslím si, že bychom dokázali společně tomuto chaosu čelit, ale v případě, že by došlo k rozdělení tohoto státu na dva státy bez účasti občanů, kdy by tento stát zůstal živý v srdcích občanů, kladu vám otázku, jak se budou tito občané stavět k osamostatněným státům, jaká bude jejich chuť, vnitřní motivace, jejich étos při budování těchto států. Dojde-li k rozhodnutí občanskému, pak jejich postoj bude bezpochyby jiný, protože myslím si, že oba národy, občané obou republik v minulosti dokázali, že se dovedou chovat za všech okolností velmi kulturně, velmi disciplinovaně a že respektují demokratická pravidla.

Tady se hovořilo o tom, že proces, který již nastal, je nezvratný. Já vám kladu otázku: Kde je příčina této nezvratnosti? Je v občanech samotných? Je v chování určité úrovně státní správy? Je v chování určité části poslaneckých sborů, které ale mají povinnost se přizpůsobovat v tom základním občanské vůli? Je příčinou této nezvratnosti rozhodování vítězných politických sil?
Já myslím, že na tuto otázku si ani nemusíme odpovídat. Myslím, že všichni víme, že pokud by došlo k rozhodnutí občanů v tom smyslu, že by chtěli zachovat společný stát, že i vy i my společně bychom měli dostatek sil, abychom dokázali jednat v souladu s vůlí občanů.“

Za KDH podporil tento návrh Ivan Šimko a po krátkej rekapitulácii peripetií slovensko-českých vzťahov vyzval poslancov, aby rešpektovali občanov ako pôvodcov vlastnej moci a prvýkrát v dejinách Česko-Slovenska im dali šancu, nech rozhodnú o budúcnosti spoločného štátu: „Vznik Československa bol záchranou môjho národa. Posledné desaťročia uhorskej moci boli pre Slovákov katastrofálne. Preto je logické, že v októbri 1918 to boli predovšetkým české politické sily, ktoré uskutočnili prevrat a prevzali moc. Ako sa do tohto nového štátneho útvaru dostalo Slovensko? Ešte počas 1. svetovej vojny sa krajanské slovenské spolky v Spojených štátoch dohodli s vedúcou osobnosťou českého politického života T. G. Masarykom na vytvorení spoločného štátu, v ktorom bude mať Slovensko zvláštne autonómne postavenie. Posledná zo série týchto dohôd bola známa Pittsburská dohoda, uzatvorená na jar roku 1918. Musím s poľutovaním pripomenúť, že moc v novom štáte túto zmluvu neuznala a k jej záväzkom sa neprihlásila.
Bezprostredným aktom prihlásenia sa Slovenska k Československu bola Martinská deklarácia. V nej sa 30. októbra 1918 slovenskí politici a významné osobnosti jednoznačne postavili za vznik spoločného štátu Čechov a Slovákov. Za tým účelom si vytvorili vlastný orgán, Slovenskú národnú radu. Praha uvítala toto vyhlásenie a považovala ho za štátotvorný prejav vôle Slovenska. Ale potom sa stalo čosi divné. Slovenská národná rada bola odtiaľ, z centra nového štátu, zrušená.

Štát, ktorý tu vznikol, bol bezpochyby ostrovom demokracie v tejto časti Európy. Dokázal zabezpečiť podmienky pre vysokú životnú úroveň svojich občanov. Slovensko prežívalo nebývalý všestranný rozmach. Jeho požiadavka na autonómne usporiadanie však nenachádzala odozvu. V roku 1938 tlakom vonkajších politických síl, ale aj nedostatkom odhodlania brániť sa - a, mimochodom, nie zo slovenskej strany - začal rozklad. Čechy prišli o Sudety, Slovensko stratilo rozsiahle južné územia. Základný strategický dôvod existencie spoločného štátu, ochrana pred záujmami iných národov a štátov, dostal vážne trhliny. Vtedy urobila Praha gesto a ústavným zákonom vytvorilo Národné zhromaždenie autonómiu pre slovenskú krajinu, nie však nadlho. Ani pokus ústrednej vlády riešiť situáciu, ktorá na jar vznikla, vojenskou mocou, nezastavil násilnú logiku udalostí. Aj vtedy to bol rozbehnutý vlak, ale mocná a bezohľadná lokomotíva, ktorá ho tlačila, pochádzala z cudziny.

Slovenská republika, ktorá v roku 1939 vznikla, je predmetom historického skúmania. Bol to štát, režim ktorého mal bezpochyby totalitné prvky. Vplyv nacistického Nemecka, deportácie Židov, ale aj ďalších občanov, nepriateľská atmosféra voči Čechom, vedúca v podstate k ich vyháňaniu - to všetko musí bezpochyby byť predmetom spytovania nášho národného svedomia. Na druhej strane to, že sa jediným škrtom pera celé toto obdobie označovalo po skončení vojny za ústavne neexistujúce, vrátane ústavnej autonómie, že v slovenskej histórii dosiaľ jediný slovenský prezident bol popravený, to všetko nebolo môjmu národu ľahké prijať.
Slovenské národné povstanie bolo otvoreným vystúpením proti nacistickému Nemecku, proti totalite režimu a snáď aj za obnovenie československého štátu - pravda, štátu, v ktorom postavenie Slovenska bude iné, než bolo za prvej republiky. Prišli však tzv. Pražské dohody, ktoré síce obnovenú Slovenskú národnú radu nezrušili, ale prakticky zbavili reálnej moci.

Vo voľbách v roku 1946 vyhrala komunistická strana. Mimochodom, nie na Slovensku. Náš štát vstúpil do dlhého obdobia, v ktorom vlastne prišiel o svoju suverenitu. Predsa však sa spoločne oba národy pokúsili v roku 1968 o vlastný postup a pokúsili sa aj o nové usporiadanie vzájomných vzťahov. Federácia z roku 1968 - podľa môjho názoru - nebola komunistickým pokusom, ale bola poctivým úsilím o vyriešenie našich problémov. Pravda, tanky vojsk Varšavskej zmluvy vo svojom dôsledku spôsobili, že táto federácia v podobe, ktorú vytvoril pôvodný ústavný zákon o československej federácii, sa nikdy nestala realitou. Iróniou dejín je, že jeden z jej tvorcov, ktorý sa v túžbe po osobnej moci stal hrobárom nielen Pražskej jari, ale aj federácie, bol Slovák.

Po novembri 1989 sme zdedili zdeformovaný federálny hybrid, zvyknutý v podstate na centrálne rozhodovanie v ústredí nefederatívnej politiky strany. Nastal čas ilúzií - zdá sa, že aj premárnených príležitostí. Priatelia, všetci nesieme za to svoj diel zodpovednosti. Rozhovory o novom usporiadaní česko-slovenských vzťahov boli plné vzájomného podozrievania, neústupčivosti, úsilia jednotlivých politických strán získať vlastný volebný prospech. Svoj podiel na tom má aj siedma veľmoc, ktorá v honbe za senzáciami často vyvolávala vášne tam, kde je potrebný kľud a rozvaha.

Vážení priatelia z Čiech! Viem, že aj vy toho máte na srdci mnoho, čo cítite zasa ako nevďačnosť, neúprimnosť, ba nespravodlivosť môjho národa voči vám. Je mi to všetko úprimne ľúto a chcem tu povedať jedno: Napriek všetkému tu existuje akési ľudské puto medzi našimi národmi, puto, ktoré nie je zakotvené v ústave, puto, ktoré nevyplýva len zo spoločných strategických záujmov, či spoločnej mizérie. Veľa ľudí môjho národa napriek všetkému považovalo a dodnes považuje Československo za svoj domov, za dom, ktorý je spôsobilý k neustálym úpravám. Veď tu sú naozaj mnohé spoločné záujmy!

Obávam sa, že náš obtiažny pokus prekonať totalitný režim, v ktorom sme spoločne žili, ešte zďaleka nie je na konci a osamote ho každý z nás bude prekonávať oveľa ťažšie. Ale realita rozchodu je asi tu. Zdá sa naozaj, že už nie je prečo váhať. Možno je to aj pravda a návrh ústavného zákona o zániku ČSFR je jednoducho nutnosťou. Náš klub to uznáva, ale cítime, že ide o zákon, význam ktorého vyžaduje zvláštnu procedúru prijímania. Preto sme za to, aby bol ako jediný v histórii Československa predložený občanom, aby oni takým jedinečným plebiscitom rozhodli o tom, čo patrí predovšetkým do ich pôsobnosti.“

Odmietavý postoj k návrhu ústavného zákona za slovenských postkomunistov odprezentoval Ladislav Orosz a najviac sa sústredil na niekoľko momentov v hlasovaní národných rád: „S koncepciou chápania ústavnosti, prevtelenou do návrhu ústavného zákona, ktorý bol predložený federálnou vládou, je len ťažko možné súhlasiť. Veľmi zjednodušene sa pôvodný, vládou predložený návrh opiera o premisu, že ústavné je všetko, čo schváli zákonodarný zbor... V prvom rade sme nemohli považovať za ústavné rozhodnúť o zániku ČSFR len na základe ústavného zákona Federálneho zhromaždenia. Také rozhodnutie Federálneho zhromaždenia by okrem iného bolo v priamom rozpore s dikciou preambuly a s ustanovením čl. 1 ústavného zákona o československej federácii, v zmysle ktorých československá federácia existuje z vôle suverénnych národov Čechov a Slovákov, žijúcich v národných republikách a len z ich vôle môže zaniknúť.

Pritom je evidentné, že ústavný zákon o československej federácii vychádza z originality suverenity republík. Ak sú v zmysle článku 102 tohto ústavného zákona Česká národná rada a Národná rada Slovenskej republiky najvyššími orgánmi štátnej moci národných republík a predstaviteľmi národnej zvrchovanosti a svojbytnosti českého a slovenského národa, tak sme považovali za nemožné rozhodnúť o zániku tohto štátu z úrovne Federálneho zhromaždenia bez kvalifikovaného vyjadrenia národných rád.  V tejto súvislosti sme pri rokovaní ústavno-právnych výborov podporili požiadavku, aby sa národné rady pripojili k iniciatívnemu návrhu federálnej vlády a predložili tento ústavný zákon na prerokovanie Federálnemu zhromaždeniu formou spoločnej zákonodarnej iniciatívy. Na tejto požiadavke sa potom v zásade zjednotili všetky poslanecké kluby vo Federálnom zhromaždení...

Výsledok je nám všetkým známy. Národné rady síce návrh ústavného zákona o zániku federácie prerokovali na svojich plenárnych zasadaniach, ale ich konečné rozhodnutie sa neopiera o využitie ústavného inštitútu zákonodarnej iniciatívy. Boli nám zaslané len uznesenia národných rád, v ktorých sa Federálnemu zhromaždeniu len čosi odporúča. O právnej relevancii takých uznesení netreba na tejto pôde mnoho hovoriť.“

Na margo neveľmi vysokých počtov poslancov  podporujúcich uznesenia národných rád, sa Orosz nemohol nespýtať, „či existuje v národných republikách, reprezentovaných národnými radami, skutočná jednoznačná a kvalifikovaná vôľa rozdeliť tento štát. Štát, ktorý je v zmysle článku 1 svojho základného zákona demokratickým a právnym štátom, štátom, v ktorom by sa mala rešpektovať aj kvalifikovaná vôľa menšín“ a vyslovil názor, že „Strana demokratickej ľavice považovala a považuje za žiadúce dať možnosť všetkým občanom tohto štátu vyjadriť sa k tejto otázke kvalifikovane, a to prostredníctvom referenda“.

Ako to však bývalo a aj naďalej je pre potomkov KSS  typické, rešpektovali, že „v situácii, ktorá sa vyvinula, je už síce ťažko možné uvažovať o vyhlásení referenda na základe novelizácie ústavného zákona č. 327, ale trváme aspoň na tom, aby sa vyhlásilo referendum v zmysle pozmeňovacieho návrhu, ktorý predložil poslanec Fišera, t. j. referendum ratifikačné. Domnievame sa, že aj potvrdenie rozhodnutia Federálneho zhromaždenia o zániku federácie ratifikačným referendom by zabezpečilo legitimitu zániku tohto štátu a bolo by akceptovateľné medzinárodným spoločenstvom“. Toto malo byť podmienkou súhlasu poslancov SDĽ s návrhom ústavného zákona o zániku ČSFR.
Ako však bývalo a býva pre predstaviteľov SDĽ typické, ani toto rozhodnutie však v absolútnom závere nebolo absolútne dodržané.

Najextrémnejším slovníkom sa počas celej rozpravy prejavil – ako inak – poslanec Združenia pre republiku – Republikánska strana Československa J. Krejsa, viackrát napomínaný Romanom Zelenayom za urážku parlamentu a národnosti: „Sešli jsme se zde ve smuteční aule federálního krematoria, abychom navždy pohřbili společný stát Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků, abychom se navždy rozloučili s ideály Tomáše Garriqua Masaryka, s demokracií, svobodou, právem i spravedlností, abychom plivli na hroby všech, kteří za tento stát položili své životy. Sedíme tu společně na přibouchnutém víku rakve pohřbívaného živého a předstíráme, že pro šum ptačích křídel, na kterých s bájným Fénixem, velkým VK, poletíme zítra ke slunci, neslyšíme zoufalé rány toho uvnitř. Bylo by totiž hříchem vyhodit věnce vlastnoručně uvité se stuhami od staletých věrných přátel Niebelungů, když ty stanou se jistícími lany před národem, volbami a vlastizradou.

Rozdělení státu se musí provést, jinak zůstaneme vězni tohoto zparchantělého státu - zaznělo 29. září v Pardubicích. Nikoliv z úst podnapilého pernikáře, ale premiéra federální vlády. Je třeba komentáře?
Nechci tu lkát na cizím hrobě. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jen mě mrzí, že místo v parlamentu jsem mezi kocourkovskými radními, kteří jsou schopni odhlasovat zastavení zeměkoule a vystoupit...“
Ako budú hlasovať Sládkovi republikáni, bolo zjavné.  

Mimoriadne vtipné či až sarkastické bolo aj vystúpenie poslanca B. Trnkócyho: „V souvislosti s dnešním jednáním mi dovolte, abych použil výmluvné citace z parlamentní rozpravy na 3. společné schůzi tak, jak ji přednesl pan poslanec Hošek. Nebudu citovat náhodou. Je to výstižné zobrazení situace, pro kterou jsou slova jako schizofrenní, absurdní drama, tím nejvýstižnějším. Takže citace: "Na základě výsledků voleb hlava státu H pověřila občana K sestavením vlády státu X. Občan K se po několika dnech prohlásil za předsedu vlády státu Y, tedy úplně jiného státu. Odborníci na historii a politologii ještě nemají slovo pro označení tohoto protistátního činu, o kterém ale již teď říkají, že šlo o nejelegantnější nepřímé svržení hlavy státu X. V každé slušné demokratické společnosti by občan neschopný sestavit vládu svého státu to prostě oznámil hlavě státu H a nechal tuto možnost provést jinému politikovi. Ovšem u nás si vedoucí síla sama sobě založí nový stát." Konec volné citace.“

Podľa ústavného právnika Zdeňka Jičínského sa po voľbách začal neústavný proces, pre ktorý má teraz FZ nájsť „ústavný kabát“: „Otázka, o které tu dnes - a ne poprvé - hovoříme, se pro řadu lidí jeví rozhodnutá. Pan poslanec Foltýn o tom teď hovořil a jeho vystoupení, zdá se, mělo svou vnitřní logiku. Jenomže vycházelo z falešné premisy, a tu je třeba se zeptat. Jak to, že se stalo to, co se stalo, nebo kdo nese odpovědnost za to, že byla zahájena hra se špatným zahájením, se špatným začátkem? Jak to, že se stalo, že byl zahájen proces neústavní, kterému my dnes, 18. 11., máme teprve dát "placet". To, co všechno se stalo předtím, se bere jako realita, kterou my teď musíme ústavně respektovat.

Není to podivné, pánové a dámy? Není v tomto něco velmi vadného v našem vývoji po volbách? Nestalo se to, že místo platné ústavy jsme měli ústavu faktickou s jedním článkem, že o všem důležitém rozhoduje Václav Klaus a Vladimír Mečiar? A teď máme dodatečně hledat ústavní kabát pro tyto procesy.

Jak to, že teprve až na základě iniciativy z jednání parlamentu tohoto Federálního shromáždění byly národní rady požádány o usnesení k této věci? Předtím jsme dostávali stanoviska jednotlivých výborů národních rad. A cožpak Federální shromáždění je orgán, který je oprávněn rozhodnout o zániku federace? Je to orgán, který má zabezpečovat zájmy federace a tomu jsme skládali svůj slib věrnosti. Čili tady jsou kořeny oné špatné hry, jejíž důsledky teď máme zhojit.

To, co udělaly národní rady, je alespoň jistým dodatečným vyjádřením jejich vůle, ovšem už kolega Orosz zde hovořil o tom, že tento projev vůle rozhodně není adekvátní významu věci. Jestliže šlo o tak závažný akt, jakým je ústavní zákon o zániku federace, potom by se žádal od národních rad nejenom souhlas, ale žádala by se i jejich vlastní iniciativa, poněvadž národní rady v tomto směru z hlediska platné ústavní koncepce jsou těmi orgány, které vyjadřují právo na sebeurčení. A když již tedy neměly odvahu realizovat právo na sebeurčení vyhlášením referenda ve smyslu platného ústavního zákona, potom mohly aspoň iniciovat národní rady tento zákon příslušným usnesením na základě třípětinové většiny. A jakým právem federální vláda připravuje zákon o zániku federace? Vždyť to je v rozporu s jejím základním posláním. Federální vláda má zabezpečovat politiku federace, politiku společného státu.“
Jičínský si však taktiež veľmi dobre uvedomoval, akú šancu na reálne zastavenie procesov, s ktorými on osobne nesúhlasil, mal federálny parlament: „I když teď už dodatečně, pod vlivem různých okolností, přece jenom se budeme snažit hledat nějaké ústavní řešení, bude to spíše quasi ústavní řešení. Ale i pak jsem četl z obou republikových vlád z jednání z Židlochovic znepokojivá slova. Když určité věci neprojdou ve Federálním shromáždění, udělají to národní rady.“

Najtvrdším slovníkom sa prezentoval poslanec ČSSD Miloš Zeman. Tento návrh zákona považoval za jeden z najdôležitejších, aký bol kedy vo FZ predložený a bol pobúrený, že k nemu nejestvovali žiadne vládne materiály o ekonomických dopadoch rozdelenia na obe republiky – a že federálna vláda ani nereagovala na tri predložené materiály s takouto kvantifikáciou (materiál Českej a slovenskej odborovej konfederácie, materiál z viedenského ústavu pre medzinárodné porovnávacie hospodárske štúdie a materiál predsedu Federálneho štatistického úradu Ivana Šujana), hoci to bola jej ústavná povinnosť (podľa § 38 zákona o rokovacom poriadku Federálneho zhromaždenia, ktorý federálnej vláde ukladá povinnosť kvantifikácie ekonomických dôsledkov akéhokoľvek zákona, ktorý predkladá): „Bohužel, k těmto třem materiálům jsme téměř neslyšeli žádné kvalifikované stanovisko. Je pravda, že jeden z vysokých funkcionářů Federálního shromáždění označil materiál odborové konfederace za něco, co je horší, než zločin. Dovolte mi, abych využil této terminologie a vyjádřil názor, který pokládám pouze za svůj osobní názor, protože jsou situace, kdy člověk má mluvit především jménem svým. Chtěl bych tady říci, že návrh zákona v té formě, v jaké nám byl předložen, pokládám za zločin. Za stejný zločin jakým byla Mnichovská dohoda v září 1938. Za stejný zločin jako byla většina komunistických zákonů přijímaných po puči v únoru 1948. Za stejný zločin jako byly moskevské protokoly a navazující dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk na podzim 1968.

Ve všech těchto případech se československý parlament, bohužel, choval poněkud nestatečně. Mnichovská dohoda jím nebyla projednávána prakticky vůbec. Poúnorové komunistické zákony byly schvalovány jednomyslně, a to i těmi poslanci nekomunistických stran, kteří byli zvoleni ve svobodných volbách 1946. Zachovala se dokonce evidence, že komunističtí vůdci obcházeli tyto poslance a žádali je, aby hlasovali proti těmto zákonům, aby bylo zachováno zdání demokracie, a slibovali jim beztrestnost. Ale tito svobodně zvolení nekomunističtí poslanci byli natolik zbabělí, že již tehdy předvedli mýtus jednomyslnosti. A konečně parlament na podzim roku 1968 schválil okupační dohodu se čtyřmi hlasy proti při deseti absencích. Nemáme tedy příliš dobrou tradici, ale přesto bychom ji dnes mohli porušit.

Nabízí se nám dvojí východisko. První východisko je východisko referenda. Druhé - skryté východisko je východisko převedení poslanců tohoto Federálního shromáždění do národních rad, což možná u některých z nich zvýší motivaci k tomu, aby pro tento zákon hlasovali.“

Miloš Zeman o.i. sa odvolal aj na vyhlásenie českých a moravských biskupov, uverejnené po voľbách: „Základní rozhodnutí o budoucnosti Československa nemůže být jen v rukou vůdců politických stran, protože přesahuje jejich mandát. Nemohou si vzít více práv, než jim bylo dáno. Jen občané mají právo i povinnost vyslovit se k tak důležitému kroku přímo. Jde přece o odpovědnost před dějinami, kterou si občané nesmějí nechat vzít z rukou.“

Priam neuveriteľné, v tom čase nie veľmi známe detaily o rozdeľovaní česko-slovenského majetku v reakcii na prejav Miloša Zeman však pripomenul vtedajší slovenský minister dopravy a spojov a súčasne federálny poslanec Roman Hofbauer: „Pred hodinou som bol ešte vo Varšave, kde som bol na rokovaní s poľskou vládou a s poľskými predstaviteľmi, s ministrom dopravy a námornej dopravy Poľskej republiky. Prerokovali sme okruh problémov, ktoré zaujímajú ako Českú republiku, tak aj Slovenskú republiku. Dostával som sa do vysvetľovania takých vecí, ktoré boli pre našich susedov nezrozumiteľné, pretože ponúkli kapacitu v prístavoch pre slovenské lode po roku 1993 a ja som im tlmočil, že Slovensko lode nemá, pretože 18 lodí je lodí českých. Rovnako sme dostali ponuku na letecké spojenie. Pretože ČSA sú české aerolínie, vysvetlil som im, že Československé aerolínie nie sú československé, ale české, pretože boli privatizované podobným spôsobom ako toto loďstvo. To znamená, že Československé aerolínie sú české, nie slovenské.  Taká je skutočná pravda a poľskí kolegovia sa na mňa pozerali celí zdesení, či taká je interpretácia a taká je skutočná realita súčasného diania v Českej a Slovenskej Federatívnej Republike.“

Zaujímavým zredukovaním na vzťahy národov zrekapituloval dejiny československej štátnosti Ivan Sviták: „Jak se vyvíjela stručná historie československé státnosti, pokud je ji možno vtěsnat do pěti minut? V roce 1868 se rakouští Němci poučili z porážky, z války s Pruskem a federalizovali svůj stát s Maďary tak, že ekonomická a politická moc jim zůstala nadále v rukou. Češi byli vyloučeni z role mocenské elity a nestali se partnerem federativní změny. O padesát let později, v roce 1918, Češi se poučili, převzali úlohu mocenské elity a vyloučili Němce a menšiny z nového uspořádání. Nezměnili ekonomické vlastnické vztahy, protože byli ovládáni fikcí čechoslovakismu a národního státu. O pouhých dvacet let později, v letech 1938 - 1939, Němci a Slováci se poučili, odmítli Český stát, odtrhli se a všechna tři etnika se dostala do úplné závislosti na Hitlerově třetí říši. Okupace zpochybnila životnost národního československého státu. O sedm let později, v roce 1945, Češi se poučili, odmítli společný stát s menšinami, odsunuli Němce, zestátnili jejich majetek jako náhradu za válečné škody okupace a vrátili se k fikci čechoslovakismu bez Němců a bez reálného vlivu Slováků. O pouhé tři roky později se čeští komunisté poučili, "znárodnili" majetek slovenské i české maloburžoazie a zametli národní aspekty pod koberec. Vliv zahraničního západního kapitálu byl vystřídán přímým vlivem sovětské byrokracie. O dvacet let později, v roce 1968, sovětští komunisté se poučili, zabrali stát československých komunistů a okupací zavedli přímou kontrolu vlastnických a politických vztahů. Nová federace Čechů a Slováků se stala věcně bezobsažnou.
O dvacet let později byla zahájena cesta zpět.
V roce 1989 se sovětská moc zhroutila a nastal retrográdní proces. Česká maloburžoazie se poučila, konfiskovala národní majetek pro sebe a zrušila tak faktický základ byrokratické diktatury tehdejšího státu.
O pouhý rok později, v roce 1990, volbami skončil politický monopol a byly tak anulovány výsledky znárodnění a Února 1948. Restituce zpochybnila platnost dřívějších znárodňovacích dekretů. Odsunutí Němci se rychle poučili. V roce 1991, v jednání o československo-německé smlouvě, odmítli Benešovy dekrety z roku 1945 a vznesli nárok na restituci vlastního majetku v pohraničí. Hospodářská moc přestala být kontrolována československým státem a národním zájmem. O pouhý jeden rok později, v roce 1992, se Slováci poučili, odmítli dosavadní federaci a vyhlásili svůj suverénní stát. Češi se rozhodli sólově dezertovat na Západ. Oba státy se staly přímo závislé na pohybu zahraničního kapitálu.“

Veľmi presne situáciu v štáte však charakterizoval Václav Klaus. Upozornil na svoj špeciálny mandát, keď ako jeden z mála politikov  vystupoval v oboch častiach federácie a obhajoval spoločný štát. Vtedajšie Česko-Slovensko označil za spoločný štát už len formálne, ktorý sa rozpadá už tri roky, počnúc pomlčkovou vojnou v roku 1990, kompetenčným zákonom a každodennými kompetenčnými spormi v štátnej administratíve: „Je třeba si říci, jaká je realita této země. Mám strach, že někteří zde přítomní to nechtějí brát na vědomí. Nechtějí si položit otázku, zda dnes jsme, či nejsme společným státem, nechtějí si položit otázku, zda jsme společným státem fakticky či zda jsme společným státem pouze formálně. Já na tyto otázky musím bohužel odpovídat slůvkem - nejsme dnes společným státem; a když, tak jsme společným státem pouze formálně. A Mnichov, ke kterému nás vyzývá pan Sviták, ten nenastává dnešním dnem 18. listopadu 1992. Rozpad společného státu jsme prožívali my všichni v této zemi celé poslední tři roky. Mnozí z nás pamatují v tomto místě neslavný začátek těchto debat debatami o pomlčce, která nás, kteří jsme chtěli přetrvávat ve společném státě, vyděsila poprvé. Vzpomínáme obrovské debaty o kompetenčním zákonu z podzimu roku 1990. Vzpomínáme celou řadu dalších věcí, každodenní kompetenční spory, které jsme zažívali my v administrativě, vzpomínáme letošní volby. Čili tento stát už není jednotně se chovajícím orgánem, jednotně myslícím orgánem a je to stát, kde chybí společná vůle, aby tento stát byl společný. Úvahy o tom, že by něčemu mohlo napomoci referendum, jsou úvahy dětinské, jsou úvahy falešné, jsou úvahy zlé. A také nikdo, kdo je navrhuje, je nemůže myslet vážné a také je vážně nemyslí. Všimněte si těch pánů poslanců, kteří myšlenku referenda navrhují, všimněte si tónu hlasu, který přitom používají. To není přesvědčivý hlas. Oni tomu sami nevěří. Oni to pouze zkoušejí a vystřelují do vzduchu, ale sami této myšlence nevěří. Sami nevěří, že by bylo možné referendem změnit realitu této země. Poslední tři roky pro nás byly jedním obrovským referendem, které bohužel rozhodlo o tom, že společný stát končí. Ale malé, kraťoučké referendum na papíru nemůže změnit absolutně nic a všichni zodpovědní lidé vědí, že chybí-li vůle o společném státě, první minutu po ukončeném referendu bychom byli přesně ve stejné situaci, jako jsme dnes. Tento stát by byl neřiditelný, neovladatelný, chaotický a stahoval by nás do hlubin a lákal by nás příliš blízko tomu, co vidíme na Balkáně.

Z toho všeho pro nás pro všechny zodpovědné lidi v tomto sále - bohužel nezodpovědných je zde dost - musí z toho plynout jeden jediný závěr. Když se internacionalista soudruh Sviták ohání národním zájmem, tak zůstaňme u tohoto slova.
Národním zájmem je zajistit klidný vývoj v naší zemi, bez jakéhokoliv chaosu, bez jakékoliv agónie nefungujícího státu. Pan ministr Dyba zde přesně mluvil o nákladech dělení státu, které je třeba postavit proti nákladům při nedělení, nákladům pokračujícího nefungování této země. Jsem přesvědčen, že spolužití Čechů a Slováků nekončí, že dostává v dané chvíli právě novou kvalitu a já se neobávám, že vztahy Čechů a Slováků v budoucnosti budou horší, než jaké byly v posledních třech letech. Jsem naopak přesvědčen o tom, že tyto vztahy budou určitě lepší a série smluv, které česká vláda a Česká republika připravuje, budou zárukou toho, aby tyto vztahy byly mimořádně dobré, mimořádně kvalitní a aby to byly vztahy výjimečné, odlišné než vztahy s dalšími zeměmi. Proto se domnívám, že s odpovědností, kterou tento orgán má, je třeba, abychom pro návrh zákona o zániku federace hlasovali“
A hoci sa to v tom čase možno zdalo ako nereálne, Klausovo presvedčenie, že vzťahy Čechov a Slovákov nebudú horšie, ale oveľa lepšie po rozdelení, sa ukázalo ako presné.

Podobne ako Klaus vystupoval aj predseda FZ Michal Kováč. Slovami, že FZ už nerozhoduje o zániku federácie, lebo tá de facto už neexistuje, a nie je ju možné obnoviť, ale iba o spôsobe, akým sa to udeje, odhalil to, čo už mnohí vedeli. Viacerí poslanci, aj opoziční, mali podľa Kováča prevziať zodpovednosť za pokojný vznik oboch nových štátov a tento pocit mal v nich prevládnuť nad nostalgiou za spoločným štátom: „Dnes de facto nerozhodujeme o zániku federácie. Tá už takmer neexistuje a obnoviť ju nie je možné. Je mi ľúto všetkých tých, ktorí to ešte nevzali na vedomie. V skutočnosti rozhodujeme o tom, či sa dva nové štáty, ktoré majú prísť na svet 1. 1. 1993, narodia v pokojnom prostredí, či im pripravíme všetky základné podmienky nielen na to, aby prežili, ale i na to, aby sa medzi nimi rozvíjal a napĺňal bratský vzťah, pretože sa majú narodiť ako dvojčatá z jednej matky. Chápem, že pre mnohých z vás to sú nechcené deti, a preto nechcete brať zodpovednosť za ich zrod. Chápem to a rešpektujem to. Zodpovednosť na seba však vzala ODS a jej koaliční partneri v Českej republike a HZDS a SNS v Slovenskej republike. Vás do tejto zodpovednosti skutočne nenútime.

Počas nášho spoločného pôsobenia v tomto parlamente som nadobudol presvedčenie, že väčšina z nás, ale aj väčšina strán a hnutí, ktoré sú tu zastúpené a sú v opozícii, neraz preukázala zmysel pre vysokú mieru zodpovednosti pri rozhodovaní o životne dôležitých otázkach našich národov. Neraz sme boli schopní včas a správne odlíšiť stranícky záujem od záujmu celonárodného, či štátneho. Verím, že aj pri dnešnom hlasovaní sa dokážete vyrovnať s pocitom nostalgie a trpkosti, vyplývajúcim z toho, že ste si nepriali počatie týchto detí a že nakoniec prevládne vedomie spoluzodpovednosti za to, aby sa tieto dva štáty zrodili v kľude a bez zbytočných komplikácií.

Práve o to ide pri dnešnom hlasovaní o návrhu zákona o zániku federácie a práve preto si dovoľujem s plnou vážnosťou a s pocitom veľkej zodpovednosti vyzvať vás, všetkých poslancov dobrej vôle, aby ste hlasovali za návrh zákona o zániku federácie, pretože je to hlasovanie za nový život a nové spolužitie dvoch bratských národov.“

Na takýto vývoj však ešte museli nielen občania, ale aj politici počkať a prekonať niekoľko prekážok. Koaliční poslanci ešte dokázali odmietnuť Fišerov pozmeňovací návrh na uskutočnenie referenda, ale na prijatie ústavného zákona im chýbalo niekoľko hlasov v slovenskej časti Snemovne národov. Zo 144 prítomných poslancov Snemovne ľudu hlasovalo za zákon 100 poslancov, proti bolo 29 a hlasovania sa zdržalo 15 poslancov. Zo 73 prítomných poslancov českej časti SN hlasovalo za zánik federácie 46 poslancov a 27 bolo proti. Zo 71 poslancov slovenskej časti SN hlasovalo za ústavný zákon iba 42 poslancov, proti bolo 18 a hlasovania sa zdržali jedenásti.
Práve slovenskí poslanci teda zablokovali prijatie ústavného zákona o zániku Česko-Slovenska.

Rozdielne hlasovanie v oboch snemovniach však umožnilo, aby sa mohlo začať dohodovacie rokovanie, ktoré by malo nájsť kompromisné riešenie.
Viacerí slovenskí politici v ďalších dňoch prezentovali viacero vysvetlení ich hlasovania vo federálnom parlamente a naznačili, ako budú ich strany v najbližších dňoch vystupovať. Zo slov Ladislava Orosza vyplynulo, že SDĽ očakávala určitú ústretovosť koaličných poslancov. Poslanci tejto ľavicovej strany naďalej trvali na tom, že najdemokratickejším spôsobom rozhodovania o zániku federácie je podmieniť jej osud s výsledkom ratifikačného referenda. František Mikloško podporil iniciatívu Maďarskej občianskej strany a vyhlásil, že KDH vyzve svojich voličov a priaznivcov, aby bojkotovali ratifikačné referendum. Kresťanskí demokrati tak naďalej trvali na názore, že ratifikačné referendum nedáva možnosť občanom, aby rozhodovali o ďalšom osude spoločného štátu. Podobný názor zastávala aj podpredsedníčka SDĽ Alžbeta Borzová a za najprijateľnejší považovala návrh poslanca Ivana Fišeru.
Pre budúcnosť federácie však boli oveľa významnejšie výroky politikov HZDS. Predseda NR SR Ivan Gašparovič nevylúčil, že ak sa na zániku federácie nedohodnú poslanci FZ, urobia tak národné rady: „Nemal by to byť problém, lebo SR už má vlastnú ústavu, ústavu samostatného štátu. Predpokladám, že aj ČNR onedlho schváli Ústavu ČR a potom nebude problém, aby sa dve samostatné republiky medzi sebou dohodli na ďalšom postupe pri rozdelení federácie.“

Vladimír Mečiar na rokovaní poslaneckých klubov zastúpených v NR SR a FZ nezaprel svoju podstatu regionálneho obchodníka. Výsledkom tohto rokovania mala byť dohoda o vytvorení druhej komory slovenského parlamentu – jej zámerom bolo odbúranie odporu viacerých federálnych poslancov voči zániku federácie a vlastne aj ich politického živobytia. Miloš Zeman v rozhovore, ktoré mi poskytol ešte ako český premiér, poznamenal, že vo federálnom parlamente sa pre toto získavanie priazne federálnych poslancov zaužíval výraz „přeprasení“.

Do rozdeľovania ČSFR napokon zasiahla aj moc z tých najvyšších – počasie. V spoločnej schôdzi oboch snemovní FZ sa malo pokračovať v utorok 24. novembra, ale o 14. hodine predsedajúci Roman Zelenay vyhlásil: „Vzhľadom na zlé poveternostné podmienky poslanci zo Slovenskej republiky, z Bratislavy, momentálne sedia v autobuse a majú prísť do Prahy okolo 15. až 16. hodiny, vzhľadom na veľmi zlé počasie i na ceste. Poslanci zo Slovenskej republiky, ktorí mali letieť z Košíc a z Popradu, sedia na letišti v Sliači a v tomto momente odchádzajú autobusom sem.“

Preto sa o konečnom osude česko-slovenského štátu malo rozhodnúť až na druhý deň -  a po tom, ako federálni poslanci prijali pozmeňovacie ustanovenie, týkajúce sa budúcnosti federálnych poslancov v národných parlamentoch a po polhodinovej porade klubu slovenskej sociálnej demokracie – neskôr sa ukázalo, ako bolo toto rokovanie dôležité – 25. novembra 1992 krátko popoludní, o 13.21 hodine poslanci FZ hlasovali o zákone o zániku Českej  a Slovenskej Federatívnej republiky. Roman Zelenay skonštatoval: „Zo sto štyridsiatich troch prítomných poslancov v Snemovni ľudu deväťdesiatdva za, šestnásť proti, dvadsaťpäť sa zdržalo, osem ignorovalo. Zo sedemdesiatdva poslancov, zvolených v českej časti Snemovne národov štyridsaťpäť za, sedem proti, jedenásť sa zdržalo, deväť ignorovalo. Zo sedemdesiatdva poslancov v slovenskej časti Snemovne národov štyridsaťšesť za, sedem proti, šestnásť sa zdržalo, traja ignorovali. Konštatujem, že obe snemovne tento návrh ústavného zákona prijali. Ústavný zákon bol po súhlasnom uznesení oboch snemovní schválený. Schválili sme zákon o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky.“  
542/1992 Zb.

ÚSTAVNÝ ZÁKON

z 25. novembra 1992
o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky


Federálne zhromaždenie Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky rešpektujúc uznesenie Českej národnej rady a Národnej rady Slovenskej republiky uznieslo sa na tomto zákone:
Čl.1

(1) Uplynutím 31. decembra 1992 zaniká Česká a Slovenská Federatívna Republika.

(2) Nástupníckymi štátmi Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky sú Česká republika a Slovenská republika.
Čl.2

Pôsobnosť Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, ktorá jej bola zverená ústavnými a inými zákonmi, prechádza na Českú republiku a na Slovenskú republiku 1. januárom 1993.
Čl.3

(1) Zánikom Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky zanikajú štátne orgány Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Súčasne zanikajú ozbrojené sily a ozbrojené bezpečnostné zbory Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky a rozpočtové a príspevkové organizácie napojené na štátny rozpočet Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky a štátne organizácie v pôsobnosti Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, ktoré boli zriadené zákonom.

(2) Česká republika a Slovenská republika nesmú po zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky používať štátne symboly Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky.
Čl.4

(1) Začínajúc dňom uvedeným v článku 2 patrí zákonodarná moc v Českej republike zákonodarnému zboru zloženému z poslancov zvolených vo voľbách v roku 1992 v Českej republike do Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky a do Českej národnej rady.2) Vnútorné pomery tohto zákonodarného zboru ustanoví v súlade s článkom 7 zákon Českej republiky.

(2) Začínajúc dňom uvedeným v článku 2 patrí zákonodarná moc v Slovenskej republike zákonodarnému zboru zloženému z poslancov zvolených vo voľbách v roku 1992 v Slovenskej republike do Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky1) a do Slovenskej národnej rady.2),*) Vnútorné pomery tohto zákonodarného zboru ustanoví v súlade s článkom 7 zákon Slovenskej republiky.

(3) Ustanovenia zákona o voľbách do Federálneho zhromaždenia o uprázdnení mandátu3) zostávajú nedotknuté.
-----------------------------------------------------------------
1) Čl.30 a 31 ústavného zákona č.143/1968 Zb. o československej
federácií.
2) Čl.102 ústavného zákona č.143/1968 Zb. *) Podľa čl.154 ods.1 Ústavy Slovenskej republiky č.460/1992 Zb.
od 1. októbra 1992 Národná rada Slovenskej republiky.
3) § 49 zákona č.47/1990 Zb. o voľbách do Federálneho zhromaždenia
v znení zákona č.59/1992 Zb. (úplné znenie č.60/1992 Zb.).

Čl.5

Právomoc prislúchajúca ku dňu zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky vláde Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky patrí od 1. januára 1993 na území Českej republiky vláde Českej republiky a na území Slovenskej republiky vláde Slovenskej republiky, pokiaľ ústavný zákon Českej republiky alebo ústavný zákon Slovenskej republiky neustanoví inak.
Čl.6

(1) Právomoc prislúchajúca ku dňu zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky Najvyššiemu súdu Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky patrí od 1.januára 1993 na území Českej republiky Najvyššiemu súdu Českej republiky a na území Slovenskej republiky,ak ústavný zákon Českej republiky alebo ústavný zákon Slovenskej republiky neustanoví inak.

(2) Právomoc prislúchajúca ku dňu zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky Ústavnému súdu Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky vykonáva od 1. januára 1993 vo vzťahu l orgánom, inštitúciám a občanom na území Českej republiky Najvyšší súd Českej republiky a vo vzťahu k orgánom, inštitúciám a občanom Slovenskej republiky na území Slovenskej republiky Najvyšší súd Slovenskej republiky, ak ústavný zákon Českej republiky alebo ústavný zákon Slovenskej republiky neustanoví inak.
Čl.7

Česká národná rada a Národná rada Slovenskej republiky môžu ešte pred zánikom Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky s účinnosťou najskôr od 1. januára 1993 prijímať ústavné a iné zákony, ktorými zabezpečia výkon pôsobnosti, ktorá prejde na Českú republiku a Slovenskú republiku podľa článku 2.
Čl.8

(1) Česká republika a Slovenská republika sú oprávnené ešte pred zánikom Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky uzavierať zmluvy o úprave vzájomných pomerov vo veciach, ktoré patria do pôsobnosti Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, s tým, že tieto zmluvy nadobudnú platnosť po zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky.

(2) Česká republika a Slovenská republika môžu ešte pred zánikom Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky uzavierať medzinárodné zmluvy voči tretím štátom vo svojom mene s tým, že tieto zmluvy nadobudnú platnosť po zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky.
Čl.9

Tento ústavný zákon nadobúda účinnosť dňom vyhlásenia.

Stráský v.r.
Kováč v.r.


A bolo rozhodnuté.
Až oveľa, oveľa neskôr sme videli, že to bolo dobré.

P. S. Ďakujem Literárnemu fondu, že mi vlani umožnil tento rukopis dokončiť.
A čitateľom, podľa ktorých záujmu malo písanie tohto textu zmysel.